oceán

... Zastavil se na břehu rozlehlého oceánu. Modré vlny nekonečné dálky s bělavou pěnou bez přestání narážejí do sklanatého pobřeží. Paprsky horkého slunce se odrážjí od stále neklidné vodní hladiny a všude blikotají záblesky světla. Trochu to píchalo do očí. A tak je přivřel, mračil se do toho nekonečného modra a v upocené tváři to vyvolalo jen chabý pokus o úsměv.

Z ruky mu pomale stékal proužek horké krve, to jak ještě před chvílí marně zápasil pichlavým křovím. Rudé kapky, jako drahokamy zářily na rozpálené skále. Trochu to bolelo, ale nedělal si s tím velké starosti. Více ho trápilo to řezavé bodání na hrudi. Při jednom zposledních prudkých sestupů do údolí mu uklouzly unavené nohy a on se jen z tlumeným výkřikem propadl o několik desítek metrů níže. Přistání bylo tvrdé. Dopadl na levý bok a cítil jak se mu do hrudi zařezavají ostré sklanaté výstupky. Na bíle košili, která dlouhým putováním už dávno ztratila ze své bělostné čistoty, byly vidět ještě teď temné skvrny.

Teplý vítr mu čechral jeho tmavé vlasy plné prachu a písku. Narovnal se, aby se pořádně rozhlédl. Kolem dokola jen nekonečný oceán. Všude, kam až oči dohlédly jen nekonečné zástupy seřazených, modrých vln.

Určitě je tu správně. Je si jistý. Dál už cesta nevede, po dlouhé cestě se dostal až sem.

V tom jeho pohled zbystřil. Mezi nekonečným sklanatým pobřežím zahlédl srpek ukryté písečné pláže. S námahou přinutil bolavé nohy udělat ještě pár kroků a jen pomalu, zvolna se vydal kupředu. Přelezl pár ostrých kamenů a pomalu sestupoval ke skryté pláži. Často zastavoval a zhluboka oddechoval, pravá ruka co chvíli vyrazila směr bolavý bok, až konečně ucítil mezi prsty jemný, horký písek.

S námahou se posadil na břehu, jen tak, aby mu natažené nohy smáčely šumnějící zpěněné vlny. Ulehl, aby zůstal na chvíli v obětí nekonečného ocánu, zabořil prsty do vyhřátého písku, zavřel oči a zaposlouchal se do překrásné písně kterou zpívá...

Když se probudil, ohnivé slunce už se sklánělo nízko nad obzorem a pomalu ulehalo do svých červánkových peřin. To vše ještě více podpořil odraz té krásy na pohupující se hladině.

Jak dlouho spal, to nedokázal ohadnout. Z oči se mu teď valily horké slzy a stékaly mu potváři. To kvůli všem vzpomínkám a myšlenkám, které v době odpočinku, jak stovky bodavých mušek narážely do jeho mysli.

Zdálo se mu, že přes svůj rozmazaný, uplakaný pohled vidí na obzoru nějakou postavu. Otřel si oči a v tom ho uviděl..

Byl to On! Pomale k němu kráčel po vodní hladině.. Náruč do iroka otevřenou.. už zdálky se usmíval.. Nad Jeho krásou i západ slunce byl nic..

Stiskl ho pevně.. sevřel ho v objetí Svého náručí, to gesto mluvilo za vše... a tak se konečně spolu setkali...